Kovový zvonek se svatým Kryštofem, patronem všech cest, jsem našel ve Francii. Ležel v krabici mezi šrouby a starými klíči, ale hned jsem poznal, že má v sobě něco víc než rez. Na víčku je vyražený nápis “Sancte Christophore, protege nos in itinere nostro” – chraň nás na cestách. A v tu chvíli se mi vybavila ulice z dětství.
Byly to časy, kdy na sto metrů stála sotva tři auta. Silnice voněla prachem, z oken hrálo rádio, a my jsme jezdili na kolech, co měly blatníky z plechu a zvonky, které zněly kovově, opravdově, jako malé kostelní zvony. Každý cink měl svůj význam – pozdrav, varování i radost zároveň. A přesně takhle tenhle zvonek zní dodnes.
Když ho vezmete do ruky, cítíte pod prsty studený kov, lehké drhnutí rezavé hrany, a možná i ozvěnu té doby, kdy se ještě věřilo, že svatý Kryštof opravdu drží nad námi ochrannou ruku.
A když zazvoní, vrátí vás zpátky – do ulice, kde stála tři auta na sto metrů a svět byl klidnější.