Ležel na stole mezi dýmkami, starými hodinkami a zmačkaným obalem od Gauloisek. Starý pán v šedém saku řekl jen: "C'était un cadeau…" — byl to dárek.
Když to řekl, prstem přejel po kovovém míči, jako by si na chvíli znovu vzpomněl, komu ten dárek vlastně patřil.
Zapalovač ze sedmdesátých let – těžký kov, tenisové rakety zkřížené do kříže, míč uprostřed jako srdce. Zapaluje se klasicky – pohybem, co měl tehdy styl i váhu.
Doba, kdy se kouřilo pomalu, a kdy i plamen měl charakter.
Vzal jsem ho do ruky, a bylo to jako dotknout se scény z filmu — klid, lehký hluk baru, vůně tabáku a vzdálené echo míčku o trávu.
Když si to vezmete do ruky, cítíte ten proud času.
Koupeno na trhu ve Francii, u muže, který už dávno přestal hrát. Ale v očích měl pořád ten moment, kdy míček letí přes síť.