Na první pohled jen kus dřeva s kusem železa. Ale když ho vezmeš do ruky, cítíš, že tenhle hoblík už dávno není jen nástroj – je to společník člověka, kterej celý život tvaroval prkna a trámy do přesných linií. Masivní dřevo má tmavý lesk od let práce, železné nože jsou různě upravené, jako by si je mistr sám brousil podle potřeby.
Koupeno na starém trhu nedaleko Remeše, v hromadě zaprášeného nářadí, které zůstalo po vyklízení malé dílny. Když jsem ho vzal do ruky, jeden starý pán vedle mě se jen pousmál a řekl: „Tenhle typ už dneska nikdo nepoužívá, to je ruční práce před válkou.“
Je to kus poctivé řemeslné historie — hoblík, co možná naposledy klouzal po dřevě někdy kolem roku 1900. Dřevo je pevné, kov zkorodovaný tak akorát, jak se na věk sluší.
A když ho postavíš na polici, voní po starém dřevě a klidu, který dnes už ze světa zmizel.