Našel jsem ho u jednoho pána, který má otevřeno jen jeden den v týdnu. Malý obchod na kraji města, bez výlohy, bez cedule — jen dveře s rezavým zvonkem a vůně železa ve vzduchu. Místní mu tam nosí věci do komisního prodeje. Každý kus má svůj původ, ale on si to všechno pamatuje. Říkal, že tohle prý zbylo po starém pošťákovi, co ještě rozvážel dopisy na kole.
Na plechu je vyražené P.T.T., značka někdejší francouzské pošty. Kov je zvlněný, tmavý a chladný, jakoby pořád nasákl deštěm z dlouhých cest. Kdysi v něm možná voněl petrolej, možná olej do strojů — dnes už z něj jde jen tichá síla kovu, která drží příběh pohromadě.
Když ho vezmete do ruky, cítíte ten proud času, který z něj ještě pořád pomalu sálá.