Když se na tenhle starý ohřívač podíváte, skoro slyšíte, jak kdysi někde v garáži ševelil plamen a mísil se s vůní oleje a železa. V té garáži byl prý kluk, který celé zimy bastlil svoje první motorky, ruce černé od maziva, a tenhle malý kamnář mu dělal společníka. Když foukal severák, v garáži to skučelo, ale ohřívač držel – měl v sobě takový ten tichý vzdor starého železa, co zná zimu líp než lidé. Když se rozehřál, jeho světélko blikalo skrz to malé okénko, jako by říkalo: "Ještě chvíli zůstaň, práce neskončila." A ten kluk tam fakt zůstával až do noci, šrouboval a snil o cestách, které jednou ujede. Dnes už ta garáž neexistuje, zbyl jen kus železa, který si dál nese šrámy práce, rez, oděrky a paměť chladných večerů. Když si to vezmete do ruky, cítíte ten proud času – syrový, mastný, poctivý, takový, jaký může mít jen věc, která opravdu topila, i když venku mrzlo.
Stav věci (výřez z příběhu)
Silná patina, rez, stopy používání, vše původní. Kov je stabilní, ochranná klec drží, okénko je celé. Nefunkční, dekorace. Čistý industriální kus se vším, co k tomu patří – nic není přelakované, nic skryté, jen poctivě zachovaný čas.