Našel jsem ji ve stodole kousek od Dijonu, mezi bednami s nářadím a kovovým harampádím. Na první pohled obyčejná konvice, ale když se na ni podíváš zblízka, má v sobě klid staré dílny – ten tichý rytmus práce, kdy olej kape po kapkách a všechno má svůj čas. Ručně pájené spoje, poctivě ohýbaný plech, červenohnědá barva kdysi lesklá, dnes už matná a unavená. I tak drží pevně, beze spěchu, jako by pořád čekala na další den mezi klíči, šrouby a zbytkem strojního oleje.
Stav věci (výřez z příběhu):
Plechová konvice v původním červenohnědém nátěru, místy ošoupaná, s přirozenou patinou. Vše pevné, bez děr, funkční držadlo i hubice. Vhodné jako dekorace nebo do industriální expozice.