Našel jsem ji u jednoho známého vetešníka v oblasti Dijonu. Měl ji položenou stranou, jako by čekala, až si jí někdo všimne. A já ji uviděl hned – tvar, barva, ten starý měděný tón, který má v sobě víc domova než moderní kuchyně plné nerezu.
Když jsem ji vzal do ruky, byla těžká tak akorát, chladná, s jemně nerovným povrchem, který dokáže vytvořit jen čas. Je to ta klasická forma, co kdysi visela na háčku nad sporákem, a když přišel svátek, naplnila se těstem a z kuchyně byla najednou vůně, která spojovala celou rodinu.
Ta měď má v sobě stopy let. Lehké zelené nálitky, patinu, co se nebojí ukázat. Není to dokonalé – a právě proto je pravdivá. Je to kus kuchařského života, kterému nikdo neubral duši.
Když si to vezmete do ruky, cítíte ten proud času.
Stav věci (výřez z příběhu)
Forma je poctivě stará, s přirozenou patinou, drobnými stopami používání a lehkým starým měděným oxidem na povrchu. Konstrukčně pevná, neohnutá, neprolitá.
Přesně taková, jak jsem ji našel – bez čištění, bez líčení, prostě skutečná.