Našel jsem ji na jednom trhu, za deštivého rána, kdy voda bubnovala o plachtu stánků a lidi chodili pomalu, skoro tiše. A právě v tom tichu, mezi mokrými bednami a rozmočenými krabicemi, na mě koukala jen rukojeť — jako by už z dálky říkala, že patří do ruky, která ví, k čemu slouží.
Když jsem ji zvedl, byla studená a kluzká od deště, ale pořád měla v sobě tu sílu, kterou znají jen staré nástroje z polí.
Je to obyčejné rakyrlo na řepu, dřevo opracované rukama někoho, kdo ho bral do práce den za dnem, žádná paráda, jen účel. Kovová pracovní část je ošoupaná, tmavá od let používání, ale drží pevně. A dřevo? To má v sobě čas, takový ten tichý, poctivý čas, který se nesnaží na nic hrát.
Když si to vezmete do ruky, cítíte ten proud času.
Stav věci (výřez z příběhu)
Nástroj je zcela původní, dřevo ohlazené dlouhým používáním, kovová část nese patinu, ale je pevná a drží. Jednoduché, silné, bez oprav. Všechno na něm je pravdivé — přesně tak, jak byl nalezen na trhu za deště.