Ten den jsem bral i ten plechový kontejner PTT od pána, co má otevřeno jen jednou týdně.
V koutě, mezi vědry a starými lahvemi, stála tahle nádoba – tmavá, těžká, s mosazným štítkem, který se i po letech leskl jako jméno, co nezapomnělo na svou důstojnost.
Na plechu se drží patina, jakou nevymyslíš – smíchaná s prachem, kouřem a trochou ticha z dílny, kde to všechno kdysi žilo.
Nikdo přesně neví, k čemu sloužila, ale ten tvar a pevnost napovídají, že něco chránila. Možná tekutinu, možná čas.
Pán jen pokýval hlavou a řekl: „To tady bylo, co si pamatuju. Lidi sem nosili, já nevyhazoval.“
A tak jsem ji vzal. Protože když něco přežije tři generace a pořád má v sobě klid, není důvod se ptát proč.
Stav věci (výřez z příběhu):
Silný plech s dokonalou patinou, mosazný štítek s původním nápisem. Lehké promáčkliny, přirozené stopy času. Ponecháno v nálezovém stavu – tak, jak zůstalo po letech v koutě dílny.