Našel jsem je na severu Francie, v malé vesnici kousek od Sarreguemines. V zaprášeném koutě starého obchodu, kde čas už dávno přestal spěchat, ležely pod vrstvou novin a dřevěných kolíčků. Starý vetešník, kterému říkali Marcel, mi řekl, že tyhle kousky kdysi stávaly na umývacím stolku jeho babičky. Každé ráno prý v nich ohřívala vodu a započínala den.
Když jsem se na džbán podíval zblízka, všiml jsem si ručně malovaných květů – červené, zelené, modré – a tenoučké černé linky kolem okraje. Typická práce keramické manufaktury Sarreguemines Digoin, série Les Floralies, která v polovině 20. století zdobila francouzské domácnosti od Lotrinska až po Normandii.
Je v tom jednoduchá krása venkova – čistota, která nepotřebuje pozlátko. Jen bílý střep, pár tahů štětce a květ, co i po sedmdesáti letech působí živě, jako by právě rozkvetl.
Když je držím v ruce, cítím, že patřily do doby, kdy se věci dělaly s úctou. Žádná rychlá výroba, žádné opakování – každý kus měl vlastní duši. A tenhle pár ji má dodnes.
Stav věci (výřez z příběhu):
Džbán i mísa nesou jemné stopy používání, drobné prasklinky v glazuře, které ukazují věk, ne chybu. Bez větších vad, pevné, čisté, připravené znovu stát někde, kde se na ně bude koukat s respektem.