Vzduch je těžkej, voní kouřem a dřevem. Na stole z pařezového špalku leží tři karty, čtvrtá schovaná pod klukovskou nohou. Starý muž v klobouku mhouří oči, jako by v nich měl víc rozumu než světla, a pomalu pokládá eso. Kluci se smějou, ale jen jeden z nich ví proč.
Našel jsem je při vyklízení domu, který se chystal k prodeji.
Děti prodávaly věci po rodičích — opatrně, s respektem, ale i s úlevou, že to všechno konečně odejde. Dům stál v zapadlé vesničce u Le Mans, v místě, kde se čas zdržel o pár desítek let. Soška stála na krbu, jako by tam čekala, až někdo zvedne tu poslední kartu.
Byla zaprášená, s glazurou jemně popraskanou, a přesto v ní pořád žila scéna, která nezestárla ani o den.
Je to víc než porcelán. Je to zastavenej okamžik, ve kterým se pořád hraje.
A když si to vezmete do ruky, cítíte ten proud času.