Tenhle kus železa patřil kameníkovi. Ne kováři, ne dekoratérovi. Jeden hrot do špičky, druhý taky – přesně tak, jak to potřeboval kámen, ne železo. Sloužilo ke štípání, rovnání a usměrňování kamene, k práci, kde se neodpouští nepřesnost.
Otvor pro topůrko je ručně kovaný, nepravidelný, přizpůsobený dřevu, které v něm sedělo roky. Povrch je hrubý, s přirozenou patinou, žádné čištění, žádné leštění. Tohle kladivo si na nic nehraje. Je takové, jaké bylo po práci.
Když ho vezmete do ruky, cítíte ten proud času. Těžký, soustředěný, kamenný. Přesně ten druh nástroje, který vznikl proto, aby vydržel víc než jeden život.
Dnes už neslouží práci, ale připomínce řemesla. Hodí se do dílny, industriálního interiéru, sbírky nebo jako silný solitér mezi poctivé věci.