Na tomhle puzzle je něco, co tě zastaví. Jdeš mezi stoly na brocantu někde v Belgii, světlo je šedé, lidi se motají kolem, a najednou z krabice kouká Eddie. Ten jeho věčný pohled, který zná každý, kdo někdy poslouchal heavy metal poctivě, na hlasitost, která rozechvěje žaludek.
Byla tam, nová, zatavená, nikdo se jí ani nedotkl. Jako by čekala přesně na toho, kdo chápe, že No Prayer for the Dying není jen album — je to přepnutí z osmdesátek do devadesátek, drsnější, syrovější, bez pozlátek.
Ten obal je malý plakát sám o sobě. Eddie proráží hrob, rve se ven, jako vždycky. Když to vezmeš do ruky, je to stejné, jako když pustíš první riff: prostě to udeří a je to tam.
A co je na tom nejlepší? Tohle puzzle je pořád v originální fólii, čisté, neotevřené. Roky na to nesáhly. Krabice pevná, barvy ostré, žádné rožky oťukané.
Jako by ses dotýkal malého kousku kapely, jen zkomprimovaného do 500 dílků.
Když si to vezmete do ruky, cítíte ten proud času.
Stav věci (výřez z příběhu)
Puzzle je zcela nové, nevybalené. Plastová fólie neporušená, rohy absolutně v pořádku. Vhodné do sbírky, na zeď, nebo k poskládání při hlasité muzice. Je to čistá, nepokřivená vzpomínka na Iron Maiden v jejich nejtvrdším období.