Vyřezaná rukama, které znaly ticho.
Tvář Matky má klid, jaký se nedá napodobit – a v očích dítěte je ten drobný náznak úsměvu, který se dívá skrz století. Dřevo popraskalo, čas ho rozdělil a zase spojil, jako by samo dýchalo s domem, v němž stálo. V puklinách se drží prach let, jemná vůně starého vosku a dotek modlitby, která ji kdysi chránila na půdě malého domu někde na hranicích Francie a Německa. Zabalena v hadru, který býval šátkem, čekala tiše, až ji znovu někdo zvedne a dotkne se té křehké tváře.
Není dokonalá – záda prasklá, povrch ošoupaný, ale právě v tom je síla. Každá jizva je otisk, že přežila všechno, co kolem ní padlo.
A když ji vezmeš do ruky, cítíš ten proud času.